Čtyři měsíce poté

Ano! (pozor, nejedná se o politicky zaměřenou reklamu) Píšeme teď ve velkém, náš časopis se vydává ve třiceti jazycích, a fanoušků máme nepočítaně. Před čtyřmi měsíci bylo vše jinak. Vzpomeňte, jak byl náš blog ještě v plenkách, my byli celí nadšení do psaní pro komunitu česky mluvících lidí... tak takhle by to nebylo špatný. Začněme ale znovu a po pravdě. Před čtyřmi měsíci byl náš blog ještě v plenkách. Všechno bylo nové a témat nepočítaně. Zestárli jsme a co si budeme povídat, vy také. Nyní už můžeme témata počítat na jednom prstu jedné ruky a tak jsme rádi, že jsme objevili něco, co jsme sepsati slíbili, ale poté, sepsati zapoměli. Pohodlně se usaďte, naše vyprávění právě začíná.

Kdysi dávno, za časů temných, kdy zdejší zemi ještě brázdili indiáni na čtyřhlavých koních, jsme avizovali že v dalším článku napíšeme něco málo o místní zvířeně-fauně. Jelikož jsme čekali dlouho a tato vícehlavá stvoření mezitím vyhynula, podělíme se s vámi pouze o nezajmavý zbytek všeho co se plazí, běhá a kdoví co ještě dělá. Jako třešničku na dortu vzpomeneme také místní plevel.

Když se nám vybaví, jak jsme jednou večer pod chatkou objevili první tarantuli, jenom se nad tím pousmějeme. Tehdy jsme se rozhodovali doboru půl hodinu, než jsme se ji odhodlali zabít. Bylo to pro nás nové a neměli jsme ponětí co od ní očekávat. I když jsme byli relativně blízko, tarantule se ani nepohla a jen tupě zírala (aspoň myslíme). První rána prostřednictvím rozklepané ruky padla vedle. To už asi nebožačka něco vytušila a začala prchat. Trochu uklidňující bylo, že směrem od nás a ne moc rychle. Třetí rána byla definitivní a čtvrtá a pátá už jen ze setrvačnosti. Adrenalin zapracoval a srdeční tep se pak uklidňoval celkem dlouho. Od té doby se kolem chatky potulovalo a také zahynulo ještě osm dalších. Naše kamarádka-dobrovolnice k tomu má jednu zajímavou historku. Přeloženo do češtiny to vypadalo asi takhle: Výkřik z vedlejší chatky. "Peyton? Jsi v pořádku?" "Jo v pohodě, jen je tu velkej pavouk." Druhý výkřik. "Peyton?" "Na polštáři mám tarantuli!" "Máme přijít?" "Né v pohodě, zabiju jí nožíkem." Další výkřik. "Tarantule mi přeběla přes nohu a teď se tu schovává v koutě." "Máme přijít?" "Asi jo..." Tohle všechno se odehrávalo asi v prvních dvou měsících našeho pobytu. Od místních jsme se pak dozvěděli, že bylo zrovna tarantulí období a další už by přijít neměly. Musíme zaklepat, zatím je klid.

V mezidobí se do chajdy nastěhoval ještě tak půlmetrový had. Pokud jde o první seznámení, mysleli jsme že v Dominikánské Republice hadi nejsou a tak nás trochu překvapil. Byl večer a otázku zda je jedovatý jsme si museli nechat až na příští den. Teď už víme, že jedovatí tu nejsou a proto jsme si ho občas vyfotili a šli v klidu spát. Nakonec jsme ho měli celkem rádi, protože většinu času respektoval naše soukromí a pobýval jen ve střeše. Navíc mu chutnali švábi a jiná havěť, která nechutnala naopak nám. Jednou jsme ho ale zahlídli pod schodama jak se plazí pryč. Asi mu vadilo neustálý rozsvěcení. Nenechal ani žádný psaní, tak se můžeme jen dohadovat co ho k odchodu přimělo. Možná to byl ten metrový had, který se naopak do chajdy přistěhoval. Z toho už zas takovou radost nemáme, protože se roztahuje všude a prý mu chutnají spíš voňavá kuřátka nebo malé děti.

Potovora třetího druhu se jmenuje Cienpie neboli stonožka. Vzpomínáme, že když nám o nich prvně řekli místňáci, vždycky jsme se hrabali v hlíně hodně opatrně. Jsou to totiž potvory jedovaté a naše představa byla, že vypadají nějak jako v Čechách a snadno je tak přehlédneme. Když jsme se setkali s první, trochu nás to překvapilo. Zase. Byla o dost větší s kusadlama přes celou hlavu. Ukázal nám ji Victor, který ji předtím nepozorovaně zneškodnil. O pár dní později už nás tak jeden živý exemplář překvapil o trochu míň. Pohybovala se večer před barákem hledajíc potravu. Jak ale zjistila, že ji jde o kejhák, dala se do běhu. Narozdíl od tarantulí, tohle zvířátko běhá docela rychle. Naštěstí člověk je ještě pořád rychlejší a tak za pár okamžiků byla také terminována. Od té doby jsme jich ještě pár viděli. Většinou schované pod kameny netušíc nebezpečenstvo. Občas nějakou rozpůlíte a později odněkud vyběhne jedna z poloviček, jako by se nic nedělo. To jestli dorůstaj jako žížaly, musíme ještě nastudovat. Zabitý jsme přestali počítat, ale dvacítku to už určitě překročilo. Co jsme dlouhou dobu nevěděli, jed nemá v kusadlech, ale v dvojocásku. Kdybychom to tušili, za ocásek bychom ji nechytali a to ani tu mrtvou (uklidnění pro rodiny: nic se nestalo).

Z dalších potvor musíme zmínit vosy, které se zabydlely nad vchodem do hlavní budovy. Pravděpodobně je to fajn místo, protože se časem přistěhovalo spoustu rodin. Když se ale nepodíváte nad sebe, ani si jich nevšimnete. Hnízda si tu stavějí trochu odlehčená oproti našim. V podstatě je to jen plástev stopkou přilepená ke střeše. A ta úplně největší potvora je kolibřík, kterej se nechce nechat pořádně vyfotit. No a za zmínku ještě stojí krátká návštěva jednorukýho kraba a jednooké želvy.

Co se týká zahrady, že tady všechno strašně rychle roste (obzvláště plevel), to už víte. Občas to ale není tak rychlé aby se do toho nepustili slimáci. Proto přinášíme první ze zahrádkářských tipů - slimákolap. Co k tomu potřebujeme? Bude nám stačit plastový kelímek a jeden lahváč. Kelímek zasadíme do záhonku tak aby byl jeho okraj na úrovni země. Půdu okolo srovnáme, aby měli slimáci snazší přístup a kelímek naplníme pivem. Hladina by měla dosahovat tak centimetr pod okraj. Přejeme úspěšný lov ;-)

No dobře, ještě přidáme pár řádků o našich výletech. Od vánoc jsme se stihli podívat na spoustu míst. S Victorem po místních kopcích, taky jsme si zajeli na "Playa Diamante", což je pláž kde musíte ujít tak dvě stě metrů s vodou po kotníky, než si můžete zaplavat a písek je tady trochu jako jíl a tak voda může vytvářet zajmavé útvary. Další místo o kterém jsme se dozvěděli později a shodou okolností je kilometr od diamantové pláže, se jmenuje "Lake Dudu". Jsou to vlastně takové dvě laguny ve skále a nad jednou z nich je zavěšená "zip line". Na jednom konci se chytíte kladky a uprostře jezírka pustíte z výšky cca osmi metrů. Docela zážitek, kterej Karča přenechala své drahé polovičce. Taky jsme si tady zahráli fotbálek a volejbal. Za padesát kaček na celej den je to hodně zábavy. Jednou jsme taky vyrazili na lov velryb. Jako správní pracháči jsme si půjčili pořádný auto, pronajali soukromou loď a zaplatili krásný ubytování. Velryby jsme sice neviděli, ale projížďka to nebyla špatná. No a proto že to byl výlet dvoudenní, podívali jsme se ještě na další turistickou atrakci s názvem "Cascada de Limon" - na místní poměry docela velký vodopád (40 metrů vyskokej) s malou lagunou. Musíme jen dodat, že jsme se jako turisti nechovali a narozdíl od ostatních, kteří se vezli na koních, my jsme to vzali pěšmo. Teď jsme sami překvapení jak moc tady výletujem, ale kupodivu to není všechno. Další místo se jmenuje "Gri-gri lagoon" a je zajímavé hustou spletí kořenů mangrovníků. Tady jsme poprvně na ostrově ochutnali rybu a asi poprvně v životě měli rybu ozubenou (asi jako Koubovic Majda). No a teď už opravdu jen ve zkratce. Taky jsme byli v restauračce na břehu řeky, do které se dá dojet jen člunem a jiný výkend navštívili trochu adrenalinovou zábavu s názvem "27 waterfalls", kde si postupně všech dvacet sedm vodopádů sjedete, nebo seskočíte. Občas si jen tak zaskočíme na surf a jednou jsme dokonce byli v Puerto Plata ve velkém supermarketu! Zažili jsme tam trochu kulturního šoku - takových věcí na výběr po tom, co pět měsíců nakupujeme skoro výhradně u našich sousedů v colmadu. Jo a nesmíme zapomenout na dvě odpolední návštěvy dvou plážových restaurací. Poprvně jsme náhodou v televizi zahlídli hokej Česko-Švýcarsko a podruhý jsme se strefili do "happy hour" a dostali k jedné pizze druhou zdarma. Teď už víme kdy chodit na večeři :-) Tak a je to. Už ani písmeno.